Odměrná (titrační) stanovení (jinak též volumetrie), patří mezi klasické metody kvantitativní analýzy, které si i přes prudký nástup instrumentálních metod udržely v analytické praxi významnou pozici díky jednoduchosti provedení při vysoké přesnosti stanovení zejména koncentrovaných soustav. Základem metody je rychle a kvantitativně probíhající reakce mezi stanovovanou látkou (analytem) v roztoku a přidávaným roztokem titračního činidla (odměrným roztokem) o známé koncentraci. Okamžik, kdy dojde podle stechiometrie příslušné reakce k přesnému vyrovnání množství analytu i činidla – bod ekvivalence, je indikován buď vizuelně na základě barevné či jiné změny roztoku analytu (obvykle za přídavku indikátoru) nebo objektivně vhodnou instrumentální metodou (pH, vodivost). Podle typu probíhající chemické reakce mezi analytem a titračním činidlem rozlišujeme acidobazické, redoxní, srážecí a komplexometrické titrace, podle způsobu provedení pak titrace přímé a zpětné. Při zpětné titraci se k roztoku analytu o známém objemu přidá nejprve přesné množství odměrného činidla v nadbytku a ten se pak určí zpětnou titrací vhodným odměrným roztokem (např. jodometrie).
Vlastní provedení odměrného stanovení tak spočívá v přidávání titračního činidla z kalibrované nádoby – byrety ke známému objemu Va roztoku analytu. Aby bylo možno z hodnoty přidaného objemu Vt titračního činidla v bodě ekvivalence určit koncentraci ca analytu, je třeba znát přesnou koncentraci ct tohoto činidla, která se určí opět titračně za pomoci vhodného standardu. V některých případech je samo titrační činidlo přímo standardem (NaCl v argentometrii). Pro výpočet stanovované koncentrace analytu je navíc třeba znát tzv. titrační faktor (ft ), což není nic jiného než poměr stechiometrických koeficientů analytu a titračního činidla v reakci probíhající při titraci. Samotný výpočet pak probíhá na základě podmínky chemické ekvivalence obou roztoků:
Při analýze vod se odměrná analýza využívá zejména pro zjištění skupinových ukazatelů znečištění – tzv. chemická spotřeba kyslíku CHSKMn realizovaná manganistanovu metodou, resp. CHSKCr při níž se titrace provádí odměrným roztokem dichromanu draselného. Další oblastí využití jsou pak zejména anorganické ionty vyskytující se ve vodách ve vyšších než stopových koncentracích – zde se jedná hlavně o ionty Ca2+ a Mg2+ způsobující tzv. tvrdost vody, mnohdy např. o ionty Cl- a další. Poslední oblast využití odměrných metod v analýze vod je pak neutralizační kapacita vody, důležitá zejména z hlediska znečištění látkami kyselé či zásadité povahy.
Nároky na vlastní stanovení (zejména hodnoty limitních množství znečišťujících látek) se odlišují podle typu vod, které jsou podrobovány analýze. Různé typy vod rozlišujeme podle několika kritérií – původu, výskytu a použití. Podle původu se vody dělí na přírodní a odpadní. Přírodní vody se pak podle výskytu dělí na atmosférické, povrchové a podzemní, v některých případech pak ještě zvláštní (např. minerální vody). Podle použití je pak rozeznávána voda pitná, užitková, provozní a odpadní, ale existují i další speciální typy – kojenecká, stolní balená voda a další. Je jasné, že požadavky např. na pitnou vodu a vodu provozní budou v mnoha směrech odlišné, z hlediska odměrných stanovení jsou tu např. odlišné nároky na celkovou tvrdost vody. Při analýze všech typů vod se řídíme příslušnými normami, pro vodu pitnou je to v současné době vyhláška Ministerstva zdravotnictví ČR č. 376/2000 Sb., pro vodu povrchovou jsou to zejména nařízení vlády ČR č. 82/1999 Sb. stanovující ukazatele přípustného znečištění povrchových vod a ČSN 75 7221 „Klasifikace jakosti povrchových vod“. Podle této normy se dělí tekoucí povrchové vody do pěti tříd jakosti podle svého znečištění, jedním z hlavních ukazatelů je zde již zmíněná CHSKCr .
Stanovení CHSKMn - chemické spotřeby kyslíku manganistanovou metodou
Chemická spotřeba kyslíku je v principu případem redox titrace, při níž jsou organické látky ve vzorku vody oxidovány silným oxidačním činidlem. Jedná se tedy o nespecifický ukazatel související zejména s mírou organického znečištění vody. Manganistanová (Kubelova) metoda určení CHSKMn je používána hlavně pro pitné a přírodní vody. Podle NV č. 82/1999 Sb. je nejvyšší přípustná hodnota CHSKMn pro vodárenské toky 7 mg/l a pro ostatní povrchové vody 20 mg/l. Pro pitnou vodu určuje vyhláška MZ č. 376/2000 Sb. meznou hodnotu tohoto ukazatele na 3,0 mg/l. Hlavní nevýhodou této metody je, že nedochází ke kvantitativní oxidaci všech organických látek přítomných ve vodě, takže jeho hodnota má spíše informativní charakter o znečištění vody. Dichromanová metoda CHSKCr má sice vyšší vypovídací hodnotu o organickém znečištění zejména odpadních vod (kvantitativní oxidace většiny organických látek ve vodě na rozdíl od manganistanové metody) je však velice pracná, časově náročná a využívá se při ní velké množství toxických chemikálií. Při obou stanovení ruší vyšší koncentrace Cl- iontů (přibližně nad 300 mg/l Cl- ) a proto je vhodné je před stanovením odstranit nebo vzorek vody přiměřeně naředit.
Princip stanovení :
Princip manganistanové metody spočívá v oxidaci organických látek (obsažených ve vzorku vody) manganistanem draselným v kyselém prostředí kyseliny sírové při desetiminutovém varu. Oxidace musí probíhat za přebytku manganistanu (minimálně 40%). Úbytek manganistanu, tj. množství spotřebované na oxidaci organických látek, se zjistí odměrným manganometrickým stanovením tak, že po ukončené oxidaci se do reakčního roztoku přidá známé množství standardního odměrného roztoku kyseliny šťavelové, která se zpětně titruje odměrným roztokem manganistanu draselného (standardizace za pomoci kyseliny šťavelové):
Hodnota ukazatele se počítá dle vztahu:
kde Vt a ct jsou spotřeba a koncentrace odměrného roztoku manganistanu draselného pro oxidaci vzorku vody, Vs je spotřeba téhož při slepém stanovení a Vv použitý objem vzorku vody. Titrační faktor ft má hodnotu 5/2; M(O) je molární hmotnost kyslíku, na nějž je celkový výsledek analýzy přepočítáván. Všechny objemy jsou v ml, výsledek stanovení má jednotku mg/l. 1 ml odměrného roztoku kyseliny šťavelové odpovídá 0,08 mg/l CHSKMn .
Stanovení obsahu Ca2+ a Mg2+ iontů ve vodě (tvrdost vody)
Vzhledem k hojnému rozšíření vápníku a hořčíku v přírodě jsou i přírodní vody na tyto prvky obvykle velmi bohaté. V běžných podzemních i povrchových vodách se pohybuje koncentrace vápníku od desítek po několik set mg/l, hořčík bývá zastoupen obvykle méně (asi o řád nižší koncentrace). Přítomnost těchto dvou prvků zejména v pitných vodách je žádoucí, protože ovlivňují příznivě chuť vody (zejména vápník) a mohou mít i nezanedbatelný vliv na zdraví obyvatelstva (v tomto případě je důležitý naopak hořčík). Vyhláška MZ č. 376/2000 Sb. stanovuje minimální mezné hodnoty 30 mg/l pro Ca2+ a 10 mg/l pro Mg2+ , přičemž doporučené hodnoty jsou na ještě vyšší úrovni – 100 mg/l pro Ca2+ a 30 mg/l pro Mg2+.
U povrchových vod tyto dva prvky patří naopak mezi ukazatele přípustného znečištění a u vodárenských toků by neměly být překročeny hodnoty 200 mg/l pro Ca2+ respektive 100 mg/l pro Mg2+. U ostatních povrchových vod by neměla koncentrace iontů Ca2+ překračovat 300 mg/l a iontů Mg2+ hodnotu 200 mg/l.
I když není zcela korektní uvažovat společný vliv obou těchto prvků na vlastnosti vod, z historického hlediska je silně zažitý pojem tvrdost vody, který souvisí právě s obsahem vápníku a hořčíku ve vodách. Zejména z technologického hlediska hraje tato charakteristika vody důležitou roli ať již z hlediska čistících procesů (praní) či z hlediska ohřevu vody. Tuto vlastnost vody zohledňoval již první způsob určování tvrdosti vody patentovaný Clarkem v roce 1847, založený na srážení roztoků mýdla. Vzhledem k dlouhé historii této vlastnosti existuje v oblasti tvrdosti vody směs různorodých jednotek, v současnosti nahrazovaný univerzálním látkovým množstvím Ca+Mg v mmol/l. V evropských zemí zůstává zatím ještě hojně rozšířený německý stupeň tvrdosti - °d ( °dH, °DH), pro nějž platí přepočtový vztah 1 mmol/l = 5,6 °d. Jak již bylo řečeno, je obsah vápníku a hořčíku v provozních vodách spíše nepříznivý, takže např. pro napájecí vody pro parní kotle se v závislosti na pracovním tlaku páry a tepelných poměrech v kotli pohybují doporučené obsahy těchto prvků v rozmezí 1 až 100 mmol/l. Podle tvrdosti rozlišujeme několik typů vod:
pod 2,8 °d |
velmi měkká | |
3,9 - 7 °d |
měkká | |
7,01 - 14 °d |
středně tvrdá | |
14,01 - 21 °d |
tvrdá | |
nad 21,01 °d |
velmi tvrdá |
Pro stanovení obsahu vápníku a hořčíku (resp. celkové tvrdosti) ve vodách je nejčastěji používána chelatometrická titrace, což je jedna ze základních komplexometrických odměrných metod.
Princip stanovení :
Při chelatometrickém stanovení obsahu vápníku a hořčíku se nejčastěji jako titrační činidlo používá tzv. Chelaton III (též komplexon), což je dvojsodná sůl kyseliny ethylendiamino-tetraoctové (Na2H2Y). Výhodou této látky je, že s každým kovovým iontem vytváří komplexy v poměru 1:1, takže odpadají potíže s určením titračního faktoru. Stabilita vznikajících komplexů je obvykle závislá na hodnotě pH roztoku, takže je nutné pracovat v pufrovaném prostředí s hodnotou pH odpovídající optimu pro stanovovaný iont. Bod ekvivalence se při těchto titracích určuje nejčastěji vizuelně za pomoci tzv. metalochromních indikátorů – sloučenin, které tvoří se stanovovaným kationtem rovněž komplex, který je méně stabilní, než komplex tohoto kationtu s chelatonem. V bodě ekvivalence se tento komplex rozruší a protože měl jinou barvu, než je barva volného indikátoru, dojde v této chvíli k barevné změně titrovaného roztoku. Nejpoužívanějšími metalochromními indikátory jsou eriochromčerň T (sodná sůl kyseliny (1–hydroxy–naftylazo)–6–nitro–4–sulfonové) a murexid (amonná sůl kyseliny purpurové). Eriochromčerň T tvoří s ionty Ca2+ a Mg2+ při pH=6–11 vínově červené komplexy, volný indikátor je v dané oblasti pH modrý. Murexid tvoří ve stejné oblasti pH červeně zabarvený komplex pouze s Ca2+, volný indikátor je zabarven modrofialově. Titrací s murexidem jako indikátorem tedy stanovíme pouze obsah Ca2+, s eriochromčerní T oba ionty a z rozdílu spotřeb při obou titracích obsah iontů Mg2+ ve vzorku vody.
Podle ČSN jsou pro tato stanovení doporučeny jiné typy indikátorů – pro stanovení vápníku směs indikátorů fluorexon, thymolftalexon a murexid nebo indikátor HSN, které dávají ostřejší barevnou změnu. Protože komplexy s chelatonem tvoří i další kationty kovů, přítomné ve zkoumané vodě, je třeba při jejich vysokém obsahu provést jejich odstranění či stínění.
Stanovení neutralizační kapacity přírodních vod
Neutralizační kapacita (NK) popisuje schopnost vody vázat oxoniové či hydroxidové ionty a udržovat tak do jisté míry konstantní hodnotu svého pH (v čistých přírodních vodách se hodnota pH pohybuje v široké oblasti hodnot mezi 4,5 až 9,5). NK je důležitá zejména z hlediska průběhu biologických procesů v přírodních vodách, na nichž např. závisí mimo jiné samočisticí schopnost vody. U přírodních vod je hodnota NK určena převážně uhličitanovým systémem, ovšem u silně znečištěných vod a u vod odpadních mohou hrát stejně významnou či dokonce dominující roli i jiné přítomné látky kyselé či zásadité povahy. Neutralizační kapacita je definována jako látkové množství silné jednosytné kyseliny nebo silné jednosytné zásady nutné pro dosažení určité hodnoty pH u vzorku vody o objemu 1 l (jednotkou NK je mmol/l). Z uvedené definice vyplývá, že rozeznáváme kyselinovou kapacitu označovanou KNK4,5 a zásadovou kapacitu ZNK8,3 s indexy označujícími hodnotu pH, do které je prováděna vlastní titrace. pH=4,5 odpovídá volnému CO2 ve vodě (kyselina uhličitá), pH=8,3 pak aniontu HCO3 - jako rozhodující formě uhličitanového systému. Výjimečně (hlavně v případě provozních nebo odpadních vod) se určují KNK a ZNK i pro jiné hodnoty pH. Hodnota KNK4,5 bývá rovněž nazývána alkalita či celková alkalita (u čistých vod odpovídá celkovému obsahu HCO3-) a hodnota ZNK8,3 jako celková acidita (u čistých vod odpovídá obsahu rozpuštěného CO2). I přes svůj význam pro kvalitu vod nejsou hodnoty NK kapacit obecně nijak limitovány a slouží spíše jako obecné ukazatele kvality vody, výjimku tvoří pouze některé specifické požadavky např. na vodu pro kotle v rozmezí 0,1 mmol/l až 20 mmol/l podle pracovního tlaku páry v kotli.
Stanovení NK se provádí výhradně neutralizační titrací s vizuelní nebo instrumentální indikací bodu ekvivalence.
Princip stanovení :
Stanovení kyselé neutralizační kapacity KNK4,5 se provádí neutralizační titrací odměrným roztokem kyseliny chlorovodíkové. V případě přírodních vod s převládajícím uhličitanovým systémem probíhá při tomto stanovení jako hlavní reakce:
Důležitou podmínkou je, aby stanovovaný vzorek vody měl pH vyšší než 4,5. Jako vizuelní indikátor lze využít methyloranž nebo lépe (dle ČSN) směsný indikátor (bromkresolová zeleň a methylčerveň). Hodnota KNK4,5 se ze zjištěné spotřeby počítá podle vztahu:
kde ct a Vt jsou koncentrace a spotřebovaný objem odměrného roztoku a Va je stanovovaný objem vzorku vody.
Zásaditá neutralizační kapacita ZNK8,3 se určuje rovněž neutralizační titrací, ale s odměrným roztokem hydroxidu sodného. Opět v případě přírodních vod s převládajícím uhličitanovým systémem probíhá při tomto stanovení jako hlavní reakce:
Důležitou podmínkou je, aby stanovovaný vzorek vody měl pH nišší než 8,3. Jako indikátor se v tomto případě používá fenolftalein. Hodnota ZNK8,3 se ze zjištěné spotřeby počítá podle vztahu:
